Historie Vesce u Sobotky
Vesnice má velmi starou historii. Byla založena již v 11. či 12. století. V Knize o Kosti Josefa Pekaře jsou také zmíňky o některých statcích ve Vesci (koupě statku čp. 3 roku 1590 od urozeného vladyky Jiříka Měděnce z Ratibořic). Podle dávek a kontribucí můžeme usuzovat, že Vesec patřila k původním vsím starokosteckým.
Od roku 1638 do roku 1849 je na kosteckém panství známa organizace rychet. V černínské době zde bylo 6 rychet (předměstská, vesecká, markvartská, zelenech, doleňácká – dolnobousecká, hořeňácká – hornobousovská). K rychtě vesecké, která byla daleko největší, náležely všechny vsi ležící odtud k severu a západu: Podkost, Libošovice, Malechovice, Rytířova Lhota, Malá Lhota, Dobšice, Dobšín, Kamenice, Stéblovice, Nepřívěc a Střehom, dále ojedinělé grunty kostecké roztroušené v cizích panstvích (sedlák z Malčic na Českodubsku a Opltův statek z Lažan). Později, když svobodný pán Netolický odprodal díl osenický a přikoupil Roveň, bylo toto rozdělení kolem roku 1744 pozměněno. Z velké rychty vesecké byly vyloučeny Nepřívěc a Stéblovice jako nová ryctha nepřívěcká a Malá Lhota a Malechovice jako součást rychty roveňské. Toto zmenšení rychty vesecké však trvalo jen nedlouho, do opětného odloučení Rovně. Potom tato rychta nabyla svých starých hranic (až na Střehom), jmenovala se však již nikoliv veseckou, nýbrž kostckou. Tolik tedy k Knihy o Kosti profesora Pekaře.
V čele každé rychty stál rychtář. Rychta byla osvobozena od všech plateb a robot. Ve Vesci byla dědičná rychta v čp. 7. Později rychtáře nahradil osadní starosta. Volil se vždy na tři roky. V první vesecké kronice najdeme seznam osadních starostů od roku 1872 až do roku 1919.
Po první světové válce podali vesečtí občané žádost na Ministerstvo vnitra o rozloučení obce Nepřívěc, pod kterou v té době Vesec patřila. Žádosti bylo vyhověno 2. Prosince 1922 a Vesec se stal samostatnou obcí. Na jaře 1923 se konaly volby do nového obecního zastupitelstva a starostou byl zvolen pak František Havlík č. 19.
Samostatnou obcí byl Vesec až do roku 1964, kdy byly sloučeny Vesec, Nepřívěc, Rytířova Lhota, Dobšice a Malechovice se svými osadami pod místní národní výbor Libošovice. Tak je tomu do dnešních dnů, kdy jsme i po roce 1989 zůstali součástí obce Libošovice.
Vesec znají především milovníci filmu – stal se oblíbeným místem režisérů nejen českých, ale i zahraničních. Natáčelo se zde mnoho filmů. Mezi první patří Vzboučení na vsi a Léto z roku 1948. Po delší přestávce následuje dětský muzikál Přijela k nám pouť a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. Exteriéry z Vesce zahlédnete i ve filmech Jak dostat tatínka do polepšovny, Jára Cimrman ležící spící, Před bouří, Komediant, Čertův švagr a Podzemí.
Několikrát u nás natáčela i Československá televize, např. povídky ze známého cyklu Bakaláři, dále V zámku a pozdámčí a Psohlavci. Velice pěkný byl dokument režiséra Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech se zde natáčely dva snímky: první díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a epizoda z filmu Haliny Pawlovské Děkuji za každé dobré ráno. Naposledy se zatím filmovalo ve Vesci v roce 2001 – několik dílů ze seriálu O ztracené lásce.
V našem kraji natáčeli filmaři v Sobotce, na Kosti, ve Střehomi, v Libošovicích, v podtroseckých údolích a jinde, ale ve Vesci nejčastěji.
Je to asi hlavně proto, že Vesec tvoří převážnou většinou přízemní či patrové domy s pavlačí, přibližně stejné velikosti. Dnes už to není tak patrné, od svého postavení byl vnitřek několikrát upravován, ale původně byla v každém stavení veliká místnost v přízemí a prostorná síň s pecí. Ze síně se vcházelo do další jedné až dvou místností na tak zvaný vejměnek. Další dveře na protější straně proti vchodu vedly do zahrady, pokud byla za domem. V síni byly také umístěny schody, které vedly na pavlač. V patře bývala opět jedna velká obytná místnost s okny do průčelí a na pavlač, do které se také z pavlače vcházelo. Potom už byly nahoře jenom komory, dvě až tři, do kterých se vcházelo zvenku z pavlače. Odtud vedly i další schody na půdu. Žádná z místností v patře nebyla propojena se sousední.
Druhý typ roubených chalup je přízemní s jednou velikou místností v přední části. Ze síně se opět vcházelo do jedné nebo dvou komor. Také v těchto domech vedly ze síně schody, ale jenom na půdu.
Ve vesecké kronice má každé popisné číslo rezervovaných několik stránek, a tak máme podrobné záznamy o tom, kdo usedlost vlastnil a za kolik ji koupil. S kým se oženil nebo za koho se provdala, kolik měli dětí, kam se odstěhovaly a kdo usedlost převzal. Některé záznamy začínají už kolem roku 1600. Nejstarší, patřící čp. 7, začínají rokem 1578; nejmladší je roubený dům postavený místo stodoly patřící k čp. 5.
O stáří jednotlivých domů nás informuje zápis na záklopním prkně pod kabřincem. V několika domech se nám záklopní nápis dochoval. V čp. 15 se dočteme, že Tento grunt vystavěn s pomocí Boží nákladem Matěje Macouna 24. máje 1787. Že je tomu skutečně tak, jak je psáno, nám potvrzuje zápis v první vesecké kronice, kde je na s. 40 – 41 poznamenáno: Po smrti Václava Macouna přebírá statek jeho syn Jan Macoun roku 1744. Měl zde hospodařit 22 let a pak ho odevzdat v takovém stavu svému bratru Matějovi za 380 kop míšenských. A skutečně, jak nám stará pamětní kniha dosvědčuje, roku 1768 byl přijat za souseda Matěj Macoun. Ten měl grunt v držení až do roku 1812, kdy nastoupil na hospodářství Josef Macoun. Z těchto záznamů je zřejmé, že nynější patrový roubený dům stavěl skutečně v roce 1787 Matěj Macoun, jak se dovídáme ze záklopního nápisu.
Podobně je doložen i záznam o stavbě nového domu v čp. 11. Nápis na záklopě říká: Bůh žehnej domu tomu, postavili Matěj a Eleonora Linkovi roku 1808. V kronice se dočteme, že se v roce 1808 stal hospodářem v čp. 11 Matěj Linka.
Záznamy u čp. 10 jsou poněkud nejasné. Nápis na domě z roku 1864 nám říká: Žehnej Boře domu tomu, vystavěl jsem nevím komu. O majiteli zde není žádná zmínka. V kronice na stránkách určených pro čp. 10 se však dočítáme, že Jan Svoboda si vzal za ženu Annu Barkmanovou ze Stráně u Rytířovy Lhoty a měli spolu dvě dcery, Kateřinu a Marii. Tady tedy nacházíme vysvětlení slov „vystavěl jsem nevím komu“, protože zde chyběl syn, chalupu zdědila Kateřina a tím navždy zaniklo jméno Svoboda ve Vesci. Kateřina se provdala za Josefa Havlíka ze Střšhomi, vyhlášeného stavitele, a od té doby patří čp. 10 až do dneška Havlíkovým.
Procházku historií domů ve Vesci zakončím nápisem v domě čp. 7. Zní: Pochválen buď Ježíš Kriktus, s pomocí Boží zhotoven jest tento grunt nákladem Matěje Brixího s rodinou 31. máje 1833. V kronice se dočteme, že v čp. 7 nastoupil roku 1829 skutečně Matěj Brixí se ženou Barborou rozenou Švorcovou ze Skuřiny a živnost držel až do roku 1865. Měli spolu 9 dětí – 5 synů a 4 dcery – a všechny se dožily dospělého věku, což nebylo obvyklé. Zde najdeme opodstatnění poznámky „s rodinou“, protože rodina to byla skutečně početná.
Procházíte-li Vescí, jistě se zastavíte na návsi u sochy Nejsvětější Trojice. Bůh otec s trojúhelníkovou svatozáří drží v ruce krucifix s korpusem svého syna a klečí na kouli, která byla symbolem nejvyšší moci. Na této kouli je reliéf holubice jako symbolu Ducha svatého. Po stranách klečí dva andělíčci. Toto sousoší patří k vrcholným dílům rodiny lidových sochařů Zemanů. Pochází z roku 1834 a bylo tesáno na místě z pískovce vylomeného z velkého lomu v Plakánku. Přestože sousoší je empírové, některé prvky přetrvaly z baroka. Na podstavci sochy je vytesán reliéf znázorňující svatbou pannu Starostu, dceru krále portugalského. Legenda o jejím mučednictví je snad dostatečně známa. Reliéf ve VEsci je pokračováním legendy. Kdysi prý byl kolem této sochy sv. Starosty veden na popravu nevinně odsouzený houslista. Prosil sv. Starostu, aby mu pomohl – a tu k údivu všech z nohy kamenné sochy upadl střevíček. Houslista klečící u sv. Starosty a udiveně se rozhlížející po překvapených divácích je zachycen na reliéfu. Zastavte se i vy, až půjdete kolem, a sochu si pozorně prohlédněte. Uvidíte, že jsem vám nelhala.